Aneb jak psí bláznovství vlastně začalo, a také jak nadále pokračuje...

Vždy jsem byla spíše milovníkem koček. Po pár zklamáních s venkovními kočkami domácími jsem se rozhodla po pořízení nějakého ušlechtilého chlupáče. Rozhodnutí padlo na plemeno mainská mývalí kočka a roku 2008 k nám ze Slušovic u Zlína přicestoval kocourek Honey. Ačkoli je Hanýsek úžasný, má jeden velký nedostatek - není příliš kontaktní. A tak jsem začala uvažovat, že bych si pořídila ještě nějakého dalšího mazlíčka. Po dlouhém rozhodování pro a proti volba padla na pejska. Strašně moc se mi líbilo plemeno shar-pei...

Spousta majitelů faraonů píše, jak bylo pro ně setkání s tímto plemenem osudové a jak je tito psi okouzlili. U mě to bylo přesně naopak...

Jednoho dne v zimě 2009 mou pozornost na veterině upoutala černobílá fotka, na které bylo vyfocené cosi divného, hubeného a ušatého. Z inzerátu jsem se dozvěděla, že je to pes :))). Skoro jsem se začala až smát, protože tak ošklivé zvíře jsem ještě nikdy neviděla! Ze zvědavosti jsem si opsala adresu na webové stránky chovatelské stanice, protože jsem byla zvědavá, co je tento škaredý ušatec vlastně zač. Na stránkách oné chovatelské stanice jsem se dozvěděla, že se toto plemeno jmenuje faraónský pes a jelikož mě další, tentokrát už barevné fotky zrzounů zaujaly, hledala jsem dál. Stačilo přečíst si pár řádek o povaze - jak jsou společenští, jak milují své páníky, jak se umějí červenat,... a najednou jsem zjistila, že chci jen tohoto a žádného jiného pejska.

Jakmile jsem si tedy udělala jasno o plemeni, začala jsem hledat štěňátka. Shánění štěňátka v zemi, kde je faraonů pár stovek a chovatelských stanic tolik, že by se daly na pár prstech spočítat, není zrovna věcí jednoduchou. Náhoda tomu chtěla, že v té době na svých stránkách CHS Temple of Sachmet inzerovala Leňa Lichtenberg již starší, pětiměsíční fenečku Arachne, které se jí vrátila od původní majitelky. Slovo dalo slovo a nastal den, kdy jsem se jela na Arachne poprvé podívat. Zrzouni si mě hned na první pohled získali, a tak zanedlouho nastal i den, kdy jsem si pro svoji Ari také jela, abych si ji konečně odvezla domů.

Můj první faraon, moje životní láska, moje smysluplné využití času, moje inspirace a naše první společné foto - já a Arachne Temple of Sachmet.

Ač měla být Ari především mazlíčkem, na doporučení její chovatelky jsem souhlasila, že zkusíme i nějakou tu výstavu. Krom toho jsem také jako začátečník začala chodit na cvičák a v neposlední řadě jsem objevila agility. S Ari jsme našly společnou řeč, staly se z nás nerozlučné kamarádky a společný - nejrůznějšími aktivitami trávený čas se pro nás stal skvělou příležitostí jak si užít spoustu zábavy a nadále náš vztah stmelovat. Až později, po hlubšího nahlédnutí do psího světa jsem si uvědomila, jakého úžasného tvorečka to mám doma. I když by ji její původ spíše předurčoval k jiným psím sportům, Arachne   se mnou stále raději tráví čas na agilitním parkuru a doma za mého poctivého klikání nacvičuje nerůznější triky :).

S objevením agility postupně zrála myšlenka na pořízení pejska k agility přeci jen krapet vhodnějšího, rychlejšího a učenlivějšího. Rozhodování bylo zdlouhavé,  střídala se nejrůznější plemena více či méně vhodná, až nakonec zůstala dvě - border kolie a australská kelpie. Nakonec jsem si vybrala to geneticky nemocemi zatím méně zatížené, méně chlupaté a ušatější - australskou kelpii.

A tak k nám v roce 2012 přibylo hnědé torpédo - kelpií holčička Dizzy Day Devil of Highland.

Léto 2013 v Podmitrově.